Povídky
Nové 11. dubna 2021
Autorská dvojice – závěrečná část
„Tak jaký to bylo?“ zeptal se Will, když jsme se vrátili domů.
„Nuda,“ odpověděla za všechny Lída.
„Nuda, ale materiálu budu mít určitě na dva díly,“ řekla Sára, když si sundávala černý svetr. „To jsem zvědavá, kam půjdeme příště.“
04. dubna 2021
Autorská dvojice - 18/19
„Kde je Tony?“ zeptala se Sára, když se vrátili domů.
„Šel do ústavu dohodnout, že můžeš s námi ještě bydlet,“ odpověděl Will. „Nechceš si jít na chvíli lehnout? Bylo to náročné dopoledne.“
„A co budeš dělat ty?“ se zájmem se optala Sára.
„Já musím psát. Máme toho moc na práci.“
„A co teď píšeš?“
„Ještě koriguji Houpačku smrti . Ten tvůj první příběh. Myslím, že je to celkem dobré.“
„Fajn,“ usmála se Sára. „Asi si opravdu chvíli zdřímnu, bylo toho na mě skoro moc.“
28. března 2021
Autorská dvojice - 17/19
Sára se odmlčela. Měla stále zavřené oči, přesto nevypadala, že by její příběh pokračoval.
S Willem jsme se na sebe rozpačitě podívali. Pokrčil rameny a v obličeji se mu zračil velký otazník. Myslím, že jsem vypadal podobně. S napětím jsme očekávali další vyprávění. Dlouho se nic nedělo.
21. března 2021
Autorská dvojice - šestnáctá část
Z počátku vedla cesta kamenito-štěrkovou plošinou, na které byly patrné stopy aut. Asi po padesáti kilometrech se cesta rozdvojovala. Řidič přibrzdil a pak stočil vůz vpravo.
– Ale do Al Harady je to podle směrovníku vlevo, ozval se muž. Od okamžiku, kdy nasedli, měl divný pocit, že jet stopem nebyla dobrá volba.
– Směrovník byl spadlý, tudíž je neplatný.
– I neplatný směrovník má pořád pravdu. Jemu je jedno, jestli stojí nebo leží.
14. března 2021
Autorská dvojice - patnáctá část
Po večeři jsme si sedli do obýváku. Will i já jsme měli na klíně blok. Já jsem okusoval konec propisovačky, Will netrpělivě cvakal závěrem. Netrpělivost byla na místě, jelikož ze Sáry zatím nevypadlo ani slovo.
„Alespoň jeden příběh, jednu můru,“ škemral Will.
Sára seděla tiše na sedačce a nesměle se usmívala, jako kdyby spala s otevřenýma očima.
07. března 2021
Autorská dvojice - čtrnáctá část
Zásnuby
Will v obleku klečel před rozcuchanou ženou v dlouhé noční košili a žádal ji o ruku. Ze stěn na tuto surreální scénu fascinovaně hleděly vizualizované noční můry snoubenky. Jako kdybych koukal na špatný film. Vedle mě stála ředitelka a pohrávala si s mobilním telefonem. Bylo zvláštní, že ho ještě nepoužila. Dokonalejší projev opravdového šílenství snad nemohla nikdy vidět. Přemýšlel jsem, jestli Will jí dušenou mrkev a žemlovku – v ředitelně jsem zahlédl ústavní jídelní lístek na tento týden.
28. února 2021
Autorská dvojice - třináctá část
Místnost byla veliká, šedivá a chladná. Na psaní hororů možná ideální. Tady by člověka nic vtipného stejně nenapadlo.
„Tak co říkáte, pánové? Jako stvořené pro pracovnu, že?“
„No, já nevím,“ rozhlížel se Will po místnosti.
„Není tady trochu chladno?“ ventiloval jsem svůj první pocit.
Dostalo se nám vysvětlení, že chladno tu možná trochu je, ale že místnost má stálou teplotu, a to jak v zimě, tak v létě. Takže jakmile si člověk zvykne, má vyhráno.
21. února 2021
Autorská dvojice - dvanáctá část
Všichni jsme opustili místnost. Sára nás sledovala do té doby, než se za námi zavřely dveře.
Na chodbě stále stálo Milo, mělo svěšenou hlavu a sledovalo špičky svých přezůvek. Byla na nich červená srdíčka – v prostorách ústavu vypadala nepatřičně, asi jako motýl v mrazáku.
„Víš, co o tobě říkají? Bo, že jsi blázen,“ opakovalo stále dokola, jako kdyby se v něm zadrhla gramofonová deska.
14. února 2021
Autorská dvojice - jednáctá část
Rozhovor se zvrhl v monolog hostitelky. Will zjevně nebyl ve své kůži a já jsem se zmohl na pár obecných frází. Pod uhrančivými pohledy šílených výjevů na stěnách jsem neměl odvahu se na něco zeptat. Zdvořilostně jsem jenom blekotal, že času je málo, termíny šílené a že by nám určitě prospělo, kdybychom ty naše horory nepsali u Willa v obýváku.
07. února 2021
Autorská dvojice - desátá část
Následky
Po třech dnech jsme dopsali první horor a já jsem toho měl dost. Už mi bylo jasné, že nejsem hororopsáč. Vymýšlet a popisovat hnusnosti mi připadalo stejně zábavné, jako přejíždět nehty po skle nebo olizovat mrtvou myš. Netušil jsem, že se ze mě může stát vysátá troska tak rychle. Měl jsem pocit, že Will je na tom stejně.
31. ledna 2021
Autorská dvojice - devátá část
Houpačka smrti
„Wille, ty ses fakt zbláznil,“ zvýšil jsem hlas.
Seděli jsme u Willa doma a psali. Psali jsme náš první horor. Variaci na Sářino vyprávění.
„Tak si přečti, co nám z toho vypadlo. Jestli je to jen z půlky pravda, pak musíme Sáru z ústavu dostat. Už jen ten název!“
Ušklíbl jsem se. Zatím jsme měli pouze pracovní název Houpačka smrti a ten jsme vymysleli my a ne Sára.
24. ledna 2021
Autorská dvojice - osmá část
„Ředitelka povídala, že je mnohočetná.“
„Kdo? Ředitelka? Ani bych se nedivil. Ta mi přijde víc šílená, než tady Sára,“ argumentoval Will polohlasně. Sára by musela být i hluchá, aby to neslyšela.
„Možná právě teď jede na dobré vlně. Myslím Sára,“ pokračoval jsem v šeptání.
„Hm, ale co teď?“ rozhodil rukama Will.
„Proč vůbec chcete, abych vám vyprávěla ty hnusy?“ ozvalo se najednou z postele.
17. ledna 2021
Autorská dvojice - sedmá část
Cestou do prvního patra jsem ředitelce vyprávěl o tom, že píšeme seriál a že jakákoliv inspirace na hororové téma se nám může hodit. Nekomentovala to.
Těsně před tím, než jsem vystoupali na první podestu, se odněkud z chodby ozvalo: „Víš, co o tobě říkají? Bo, že jsi blázen!“
10. ledna 2021
Autorská dvojice - šestá část
„To už jsme tady?“ zeptal se po chvíli Will.
„Tam, tam,“ ukazovalo Milo na dveře.
„Tady je ředitelna?“ zaraženě řekl Will.
„Tam, tam,“ ukazovalo Milo a opět se začalo uklánět.
„To je nějaké divné, pochybuji, že by ředitelka neměla označené dveře,“ řekl jsem, popošel jsem ke dveřím a přiblížil k nim ucho. Nic jsem neslyšel. Nebylo divu, jelikož mě rušilo Milovo neustále opakování: „Tam, tam“.
03. ledna 2021
Autorská dvojice - pátá část
Ústav
Dva budoucí multimilionáři stáli před bytelnými dveřmi, na kterých byla přibita oprýskaná smaltovaná cedule: Psychiatrická léčebna .
„Opravdu si myslíš, že tady najdeme inspiraci?“ zeptal se mě Will.
„Nevím, ale za pokus to stojí,“ řekl jsem a nesměle zaťukal na vrata. Masivní dřevo pohltilo zvuk, asi jako kdybych ťukal na žulovou desku. Přidal jsem na intenzitě. Bez reakce. Rozpačitě jsem se podíval na Willa a pokrčil rameny.
„Zkus zvonek,“ řekl lakonicky.
27. prosince 2020
Autorská dvojice - čtvrtá část
Seděli jsme proti sobě, on na pohovce, já v křesle. Mezi námi byl malý konferenční stolek a na něm láhev whisky. Glennfiddich. Tu mám nejraději. Asi to věděl i Will, jelikož ji vyndal v pravý čas. Minimálně tím zabránil, že zatím neměl otisk mojí dlaně na svojí tváři.
V tichosti nalil dvě sklenice. Vzácnou tekutinou nešetřil. Rozhodl jsem se ho taky nešetřit: „Je ti doufám jasné, že já do toho prostě nejdu. Nejsem blázen.“
20. prosince 2020
Autorská dvojice - třetí část
„Prokrindapána, to je studený,“ sténal Will, když jsem ho nahého balil do studeného prostěradla.
„Chtěl jsi nasimulovat proceduru, při které jsi měl jako malý vidiny? Chtěl! Tak drž a nekňuč.“
Zatnul zuby. „Áaaaa,“ zaznělo jenom, když jsem mu plácnul mokrý hadr na ledviny.
„Teď na tebe naházím deky a koukej se pěkně vypotit. A ať se ti něco fakt hnusného zdá,“ prohodil jsem, když jsem dokončil zábal. „Nechám tě tu o samotě. Jdu se vedle dívat na televizi.“
Ani nepípnul. Bylo mi ho trochu líto, ale má co chtěl…
∼
13. prosince 2020
Autorská dvojice - druhá část
„Fuj, to jsem si oddechl,“ ulevilo se mi. Vypadalo to, že může mluvit otevřeně.
„Tony? Něco jsi pil?“ Série mých podivných dotazů už nesla ovoce.
„Ne, jsem v pohodě. O co jde?“
Bylo slyšet, jak se Will zhluboka nadechl. „Volali z televize.“
„No, a? To zatím jako průser nezní.“
„Ale jo. Nabídli mi práci na ročním projektu. Za strašný prachy,“ zajíkl se Will.
06. prosince 2020
Autorská dvojice - první část
Znáte Willa Blacka? No jistěže – znáte. Všichni ho znají. Bodejť by ne – nejznámějšího spisovatele v Čechách a to včetně ostrovů.
A znáte mě, Antonína Gita? No jistě – neznáte! Ale moje příběhy znáte. Hltáte je. Prožíváte je. Jste veselí i smutní, podle toho, kam vás moje příběhy zavedou. Možná už tušíte, kdo jsem. Ano, jsem dodavatel témat Willa Blacka.
29. listopad 2020
Prozaik aktů - závěrečná část
Po chvíli přestal, zhodnotil svoje dílo a první stranu sešitu vytrhl, zmuchlal ji a odhodil na zem.
„Tak ještě chvíli, prosím. Nějak jsem se zapomněl.“ Uhladil druhý list dlaní a začal znovu psát.
Po pěti minutách sešit zavřel, oddechl si a prohlásil: „To je asi pro dnešek všechno. Víc už toho nedám.“ Jeho hlas zněl unaveně.
Anežka se pomalu narovnala, sesunula se ze stolu a vzala si župan. Levou část županu překryla přes pravou. Pásek si nebrala. „Můžu si přečíst výsledek?“ zeptala se potichu.
22. listopad 2020
Prozaik aktů - 10/11
Prozaický akt
Tentokrát Quido nečekal, až se Anežka ozve. Nechtěl riskovat nějakou prapodivnou výmluvu o dědečkovi v přetlakové komoře.
„Jé, zrovna jsem ti chtěla volat,“ řekla hned na druhé zazvonění. Zněla radostně, což Quida potěšilo. Byla by škoda, aby to s Anežkou nedotáhl do konce. Co je ale vlastně konec? To, že mu bude stát jako model pro prozaický akt? Trochu cítil, že by nerad, aby to skončilo jedním odstavcem, který, jakkoliv výstižně, popíše krajinu Anežčina těla.
15. listopad 2020
Prozaik aktů - 9/11
-
„Básně mi Mistr Ztracena rozmluvil. Nedalo mu to moc práce. Nějaké básničky jsem psal, to jó, ale to byly takové blbosti. Nic vážného, říkačky poetice vzdálené na hony. Jak se to má rýmovat, tak mně vždycky napadne pitomost.“
„Třeba?“
„Teď si zrovna na žádnou rýmovačku nevzpomenu, ale můžu něco vymyslet, když mi dáš čas. Řekni si téma a za pět minut mám blbost hotovou. Ty mi jdou rychle.“
Anežka se zadumala: „Dobře, zkus třeba téma akt nebo něco souvisejícího.“
08. listopad 2020
Prozaik aktů - 8/11
Náhrada
Tři dny čekal Quido na okamžik, kdy Anežka zavolá. Vždy když mu zazvonil telefon se roztřásl. Mohli si dát s telefonem soutěž, kdo lépe vibruje. Asi by to byla remíza.
Čtvrtý den se rozhodl, že dál čekat nebude a zkusí vytipovat další objekt, který by byl ochotný stát modelem pro jeho prozaický akt. Usoudil, že chodit do přebraného baru, není asi moc perspektivní a bylo by lepší zaměřit se na jiné loviště. Vždy ho fascinovaly vysoké holky, ale netroufl si na ně. Teď jako budoucí Mistr ale může oslovit každou.
01. listopad 2020
Prozaik aktů - 7/11
Oční kontakt ještě na okamžik vyplnil tíživé ticho. Pak se narovnala a zeptala se: „A máte ateliér? Ve kterém jsou ty kožešiny, o kterých jste vyprávěl? Bez kožešin do toho nejdu.“ Usmála se.
„Ještě nemám, ale možná bychom mohli zkusit exteriér – ten mám.“
„To určitě ne. Zatím nemám jasno ani v otázce ateliéru. Celé mi to přijde hodně přitažené za vlasy. Abych šla pózovat někomu, koho vlastně neznám.“
„Je to prý lepší, když se model a umělec neznají. Ale v našem případě se to dá napravit. Já jsem Quido.“
25. října 2020
Prozaik aktů - šestá část
„Dobrý den, můžu si přisednout?“ zahájil Quido a v duchu si říkal, že tentokrát mohl úvodní větu alespoň trochu modifikovat.
Šedivá myš s černým mikádem zvedla oči od knihy a s výrazem – jak je ctěná libost, rukou naznačila, že židle proti ní je volná a svoji pozornost opět obrátila ke knize.
18. října 2020
Prozaik aktů - pátá část
Anežka
Mistr Ztracena si přisedl v baru ke Quidovi. Ten mávl na číšníka a objednal pro Mistra stejný drink, jako pil sám. Gin s příchutí kmínu.
„Jak jste pokročil, mladý muži?“ zahájil Mistr Ztracena konverzaci, až poté, co si přivoněl k naservírovanému drinku. „Hm, voní to jako když moje maminka pekla chléb. Žitný chléb. Dělala obrovské pecny.“
11. října 2020
Prozaik aktů - čtvrtá část
Jablko
„Tady máte jablko a zkuste ho vyfotit tak, abych na něj dostal chuť,“ řekl Mistr Ztracena při druhém setkání.
„Jablko? Co to má společného s aktem?“
„Máte snad pocit, že to jablko je v županu?“ trochu sarkasticky se ušklíbl Mistr Ztracena.
„To je pravda, moc oblečené není. Zkusím, co se s ním dá dělat,“ přebral Quido středně velké červené jablko z ruky Mistra Ztraceny.
Chvíli váhal, ale nic nevyváhal: „To ho jako mám položit na zem a vyfotit?“
04. října 2020
Prozaik aktů - třetí část
Ateliér
Cestou mlčeli. Quido měl pocit, že Mistrovi ticho vyhovuje a nerušil ho. Došli k velkému činžovnímu domu.
„Tak jsme tady,“ po dlouhé době konečně promluvil Mistr Ztracena. Odemkl masivní dubové dveře a s povzdechem poznamenal: „Musíme až do podkroví. Je to čím dál tím výše.“
27. září 2020
Prozaik aktů - druhá část
Quido si vzpomněl na poslední kolegovu repliku a rychle se opravil: „Myslím Mistr Ztracena?“
Útrpný pohled se změnil ve shovívavý: „Ano, Mistr Ztracena k vaším službám, gentlemane. Co byste rád? Podpis? Nebo mi chcete koupit kávu?“
Quido si odkašlal: „Chtěl jsem se zeptat, jestli byste mi něco neřekl k fotografování aktů. Prý jste machr v oboru. Samozřejmě, kafe vám rád koupím.“
20. září 2020
Prozaik aktů - první část
Bar
Závistivě pozoroval odcházející dvojici. Opouštěli bar za zvuků rockové balady Dream on od Aerowsmith. On, postarší muž, nesl v podpaží velkou knihu, ona, mladá kráska, vedle něj cupitala lehkým krokem, z kterého vyzařovalo očekávání něčeho velkého, neznámého.
Dveře baru se pomalu dovřely. „Jak je možné, že má zase novou babu?“ Quido odvrátil oči od východu a podíval se na svoji sklenici piva, jako kdyby mu měla dát jasnou a srozumitelnou odpověď.
13. září 2020
Pyrotechnické šachy - závěrečná část
Zasvěcení
Na první návštěvu do nemocnice jsme šli pouze tři. Já, Kárl a Ferda. Gamba ležel na samostatném pokoji. Měl zavázanou celou hlavu včetně očí. Jen prostor pro ústa byl prostřižený.
„Gambo, žiješ?“ zeptal se Kárl, přestože přístroje nad Gambovou hlavou jasně ukazovaly, že se ptá zbytečně.
06. září 2020
Pyrotechnické šachy - 11/12
„No dobře, ale co s tím?“
„Je to jednoduché. Vedle v kůlně dáme pumelici do kýble s Gambovým nehašeným vápnem, načasujeme roznětku a nakloníme se nad kýbl. Kdo první uteče, prohraje.“
„A když to bouchne?“
„Tak bude kůlna vybílená,“ mrkl Ferda.
30. srpna 2020
Pyrotechnické šachy - 10/12
Žiletková hra
Změna pravidel se prosadila. A se změnou pravidel jsem se začal posouvat žebříčkově výše. Jako slabší jsem mohl rozhodnout o časovém limitu pro tah. Vyhovovaly mi kratší časy. Jednak jsem je lépe odhadoval a, a to hlavně, soupeři zvyklí na minutové intervaly poměrně často přetáhli .
23. srpna 2020
Pyrotechnické šachy - 9/12
Jediný Gamba křičel: „Tak přestřihl červený nebo modrý?“
Postupně jsem odpovídal na otázky. Začal jsem tou Gambovou: „Byla tma. Vůbec netuším, co mistr Ši přestřihl. Přestřihl-li vůbec něco.“ Gamba se tvářil uraženě.
„Jak to? To je všechno?“ opakoval stále dokola Kárl.
16. srpna 2020
Pyrotechnické šachy - osmá část
„Ale o tom moje vyprávění nebude. Bude o Mistrovi Ši, kterého jsem měl tu čest osobně poznat.“
Dav posluchačů zavrněl očekáváním. Připadali mi jako malé děti, kteří se těší na pohádku.
„Víte, že nejlepší pyrotechnici jsou Japonci?“ začal jsem.
Nevěděli.
„Jestli jste si někdy všimli, když člověk manipuluje s něčím, co může vyprsknout nebo vybouchnout, tak podvědomě přivírá oči. Většina opravdových pyrotechniků pak mžourá skoro neustále. Taková nemoc z povolání.“
09. srpna 2020
Pyrotechnické šachy - sedmá část
Rozložili jsme figurky na šachovnici, já jsem se otočil zády ke hracímu stolu a zahájil jsem hru. Jako nevidomý jsem měl výhodu úvodního tahu. Byla to rychlá partie, jak jsem předpokládal. Ota hrál bez přemýšlení, protože nevěřil, že bych si mohl pamatovat postavení figur. Když zjistil, že s tím nemám problém, už bylo pozdě na záchranu. Prohrál ve dvanácti tazích.
Mezitím se okolo nás seskupili ostatní šachisté a napjatě sledovali Otovu bezmoc. Když jsem mu dal mat, všichni na něj hlasitě zvolali: „Prohrál jsi, břídile,“ a poplácávali mě po ramenou a nabízeli mi, že bych s nimi mohl hrát pravidelně. Otočili se na Kárla, ten obřadně vytáhl svůj velký sešit a slavnostně pronesl: „Jestli chceš k nám do klubu, musím si tě zapsat. Jak se jmenuješ?“ Civěl na mě.
02. srpna 2020
Pyrotechnické šachy - šestá část
Nevydržel jsem to: „Nechci být kverulant, ale já jsem nikdy nechápal, proč je potřeba rozhodnout, který drát se přecvikne. Je to přeci elektrický obvod, tak je to úplně jedno, kde se přeruší, ne? A nebo, pokud to tedy má význam, proč prostě nevytáhnete rozbušku?“
Rozhostilo se strnulé ticho. Gamba vytáhl obrovský kapesník a utřel si čelo. Zoufale se díval na Ferdu. Všichni se dívali na Ferdu.
26. července 2020
Pyrotechnické šachy - pátá část
„Jednou nám to vyprávěl. To jsem ti vlastně neřekl…až všichni dohrajeme, pak pokaždé jeden z nás vypráví nějakou příhodu. Cokoliv, jen to musí mít vazbu na pyrotechniku, to dá rozum. Tak právě jednou Ferda vyprávěl, jak mu to při likvidaci nějaké nálože buchlo v rukách.“
Don mě dostal, sviňák. Pochopitelně jsem si přestal zpívat a můj plán s časováním minuty se rozpadl. Prohrál jsem druhým tahem. Na další partii jsem neměl náladu.
19. července 2020
Pyrotechnické šachy - čtvrtá část
Vzdal jsem jakýkoliv pokus o další konverzaci. Vůbec jsem netušil, o co tady jde.
Vousáč pokračoval: „A v tom tkví právě kouzlo pyrotechnického šachu. Figurkou se musí táhnout přesně za minutu. Maximálně pět vteřin před.“
„Takže to je jediný rozdíl? Že se táhne po jedné minutě plus mínus pět vteřin?“ snažil jsem se shrnout právě nabyté poznatky.
12. července 2020
Pyrotechnické šachy - třetí část
Podle pravidel si ještě nezasloužil odpověď, nehledě na to, že bych mu stejně neodpovídal. Rychle jsem seskočil z krmelce a bez ohledu na kolo jsem se rozběhl do lesa.
„Stůj,“ zakřičel maník, „jak to, že znáš moji starou jménem?“
Neotáčel jsem se a „Nejsu tvoje stará, ty debile, když ani nevíš, jak se jmenuju,“ mě dostihlo těsně před tím, než jsem zmizel v nejbližším hustníku. Už jsem se nedozvěděl, jestli k sobě ta pytlácká dvojka patří.
05. července 2020
Pyrotechnické šachy - druhá část
Padák
Problematiku bezpečnostní díry jsem doma nastudoval a připadal jsem si přitom jako kdybych stál po kolena v ledovcovém potoce a snažil se ho vyčistit od drobných kamínků a písku. Nekonečná práce a mizivým výsledkem. Lopota, kterou nelze ve zdraví dokončit.
Věta Johny, máte padáka, mě tu noc po přednášce probudila asi desetkrát. Dal bych třicet tisíc za to, aby se mě to vyžle nezeptalo. A dalších třicet za to, abych nevěděl, že si na mě sází malé holky. Jako na dostihového koně. Zatím kůň sype, tak ho asi nechají žít.
28. června 2020
Pyrotechnické šachy - první část
Johny, máte padáka
„Johny, máte padáka?“ pomalu jsem zopakoval dotaz malé hubené holky, která, navzdory své výšce, trčela z davu posluchačů jako vztyčený prst.
Hrklo ve mně. Co to mele? Jakýho padáka? Jednak nejsem Johny a taky, co mě má co dávat padáka takový podvyživený vyžle.
„Johny, you are fired,“ zopakovalo vyžle anglicky a v koutcích úst jí cuklo. Ano, byla si jistá, že mě nachytala nepřipraveného.
21. června 2020
Odčinění - závěrečná část
„Proč jsi to udělal?“ ozval se měkký tichý hlas.
Trhl sebou. Otevřel oči a přes zástěnu slz se díval na Miu. Byla rozmazaná. Pátravě se na něj dívala a ve tváři měla smutek. Přístroj na pravé straně postele začal protivně pískat, jakoby chtěl akusticky vyjádřit rozměr Miina smutku.
14. června 2020
Odčinění - 14/15
„Asistovaná sebevražda je velmi ošemetná věc z etického pohledu. Nikdo nechce pacienta usmrtit. Asistující lékař namíchá smrtelnou dávku medikamentů, ale vezme si ji a pozře sám pacient při plném vědomí. Lékař není vrah.“
„A?“
Profesor pomalu otevřel pravou horní zásuvku pracovního stolu a vyndal známou krabičku. Pozorně sledoval Toma a krabičku položil na kraj stolu. „Řekněme, že tady položíte peníze a já budu mít opět důležitý privátní telefonát,“ zvedl se ze židle.
07. června 2020
Odčinění - 13/15
„Pokud vnímá svoje okolí, pak by jí mohla návštěva spřízněné duše pomoci, ne?“
Dlouze se zamyslela: „Opravdu ne. A pak… pokoj tři sta dvacet čtyři je permanentně monitorován,“ s kamennou tváří se podívala Tomovi přímo do očí.
„Říkala jste pokoj tři…?“
31. května 2020
Odčinění - 12/15
Nemocnice u svatého Ivana
Když brzdil na parkovišti u Nemocnice u svatého Ivana, uvědomil si, že vlastně nezná Miino příjmení. Dokonce si ani nebyl jistý, jestli Mia není třeba umělecké jméno. Možná se jmenuje Marie nebo Amálie.
Vtrhl do hlavního vchodu. Na chvíli se zastavil a zběžně očima přeběhl informační ceduli s názvy jednotlivých oddělení. Zrak se zastavil na Traumatologie JIP . Něco mu říkalo, že to je jeho cíl. Když už věřím na spřízněné duše, proč by nemohla zafungovat intuice?
24. května 2020
Odčinění - 11/15
Číslo
Seděl na gauči, pil čaj a bilancoval posledních pár dní. Bylo to poměrně zdrcující. Asi byl nevěrný a následně ho opustila ženská. Aby to odčinil, koupil kradené zboží (došel k závěru, že nákup Thany od asistenta nebyl křišťálově čistý)… a Alenku tím stejně nezachránil.
Asi mi Alenka nebyla předurčená. Asi to nebyla moje spřízněná duše… Mia! Vždyť jsem se seznámil s Miou! vyskočil.
17. května 2020
Odčinění - 10/15
Zalil čaj a mobil pípl, jakože by mohl začít fungovat. Zapnul ho. Objevila se úvodní stránka, na ní datum a čas. Nevěřícně mobilem zahrkal. Přeci není možné, že bych byl v minulosti pět dní! Odmačkával nepřijaté zprávy. Byly tři. Žádná od Alenky. Zřejmě jsem jí moc nechyběl. Asi je fakt konec. Zvrátil hlavu a udělalo se mu opět nevolno. Netušil co na tom mělo větší podíl – hlava nebo srdce?
10. května 2020
Odčinění - 9/15
Mia se vrátila zpět k Tomovi těsně potom, co dohrála poslední skladba. Výhoda vokalistky je, že nemusí balit žádné bedny, dráty, nástroje.
„Dík, že jsi počkal.“
„Bylo to super. Možná lepší než minule. Vždycky když zpíváš, mám husí kůži, hele,“ natáhl před sebe ruku v krátkém rukávu, „no, trochu už to opadlo, ale měl jsem chlupy v pozoru, jako kdyby mi tam někdo napíchal špendlíky.“
„Kdyby ti tam někdo napíchal špendlíky, možná bys líp zpíval ty,“ prohodila tiše, ale bylo vidět, že ji Tomova reakce těší.
03. května 2020
Odčinění - 8/15
„Nevím… nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Ještě ráno bych řekl, že to je blbost. Teď jsem zmatený.“
„Když jsme k sobě seděli zády, neměl jsi pocit, že jsi někdo jiný?“
26. dubna 2020
Odčinění - sedmá část
Spřízněné duše
I na další štaci v předměstském baru zažil Tom elektrizující zážitek, když Mia zpívala Salvation. Jako kdyby mu po zádech běhaly vodoměrky. I s těma jejich malýma mokrýma studenýma nožičkama. Věděl, že i kdyby Mia zpívala sama, měl by husí kůži. I kdyby jen recitovala s dlaněmi obrácenými vzhůru.
19. dubna 2020
Odčinění - šestá část
„Ahoj, jdu pozdravit zpěvačku, co teď odešla z pódia,“ Tom se pokusil nahlédnout přes rameno do šatny. Marně.
„Jednak nevím kterou, a pak… co jsi zač?“
„Rád abych mluvil s tou malou brunetou, co teď zpívala Salvation. Byla skvělá.“
„Písnička nebo Mia?“
12. dubna 2020
Odčinění - pátá část
Současnost slábla a měla čím dál tím menší vliv na minulost. „Myslíš?“ mrkl na servírku. Ta se usmála a přisunula tác s pitím blíže k němu. Poslední záchvěv současnosti ještě vykouzlil na Tomově tváři provinilý úsměv a omluvil se: „Né, díky, dnes nemám chuť.“ Vjem divadla se zmenšil na komorní vysokoškolský klub.
05. dubna 2020
Odčinění - čtvrtá část
Příprava
Toma celou cestu domů hlodalo svědomí. Pilulku profesorovi neukradl, zaplatil, ale i tak cítil, že úplně správně to nebylo. Dostává se do podivného kruhu – aby odčinil jeden prohřešek, začíná páchat další. To jsem měl těch kapslí nakoupit hrst…
29. března 2020
Odčinění - třetí část
„Nemusíte mít strach. Pochopitelně probuzení přes výstupní bod funguje, jakož i asistované procitnutí,“ vysvětloval profesor.
„Jaký je tedy rozdíl?“
„V tom, že pokud minete nebo špatně nadefinujete výstupní bod, což je v podstatě to samé, pak se sám neproberete. Ani tělesné potřeby vás neprobudí. Teoreticky byste mohl i zemřít žízní. Teoreticky, pochopitelně. Tedy, přesněji řečeno, pokusná myš zemře, a ještě se u toho usmívá,“ uchechtl se, jak kdyby ho to samotného pobavilo.
22. března 2020
Odčinění - druhá část
„Pak už to bylo rychlé. Rozdvojil se mi zrak a měl jsem pocit, že všechny svaly se proměnily ve žvejkačku. Takovou tu hnusnou nadýchanou Blbá huba, nebo jak se to jmenuje. No, a pak už se mi to jaksi rozpilo ve fuzzy zážitek. Nějak nejsem schopen rozlišit mezi tím, co se mi zdálo, a skutečností. Matně si vzpomínám, že jsem odcházel s tou pitomou servírkou z baru. A první ostrý vjem byl, že jsem se vedle ní probudil.“
15. března 2020
Odčinění - první část
Dopis
Milý Tome, napsal oslovení a zarazil se. Ještě nikdy nepsal dopis sám sobě. Usmál se. I to ho překvapilo. Už si ani nevzpomněl, kdy se usmál naposledy. Milý Tome…, řekla mu tak někdy Alenka? Úsměv povadl.
Ano, milý Tome, je dobrý začátek. Rozepsal se. Jak kladl jednotlivá slova na papír, cítil úlevu. Papír, nejlepší přítel člověka.
08. března 2020
Literární kritik - závěrečná část
„Ne, tentokrát zdrhat nebudeme…, Marie,“ spiklenecky jsem na Yvu mrkl.
„Souhlasím, dnes mám na to blbé boty, Karle,“ usmála se. Všiml jsem si, že její oči již vstřebaly vláhu, přesto stále vypadala jako nepovedená černobílá fotografie zvětšená na prošlý papír.
„Nějak se z toho vybreptáme. Ale asi by ses měla umýt, poněkud jsi se rozpila.“ Nelhal jsem.
„Musím vypadat hrozně,“ špičkami prstů se snažila zbavit rozmazaných stínů pod očima. Nepomohlo to. „Musím do umývárny.“
Mlčky jsem přikývl.
01. března 2020
Literární kritik - část 12/13
„Si hodnej, ale pomstíme se jim spolu. Vymyslíme něco strašného.“
Navrhl jsem, že bychom jim mohli dát do tašky zrající sýr nebo ještě něco víc smradlavého. Yva tuto variantu odmítla útrpným pohledem s úšklebkem. „Seš malej?“
23. února 2020
Literární kritik - část 11/13
Školník byl tenkrát zároveň vedoucí pozemků a postrach školy v jednom. Nikdo mu neřekl jinak, než Rapl, což sice byla přísná přezdívka, ale naprosto výstižná. Možná ještě správnější by byla Pomatenej Rapl. Když byl ve třídě nějaký problém a on vypátral viníka (a v tom byl mistr), pak dotyčného za ucho dovlekl na stupínek a mokrou houbou na tabuli mu umyl obličej. Akci většinou doprovázel slovy: „Očistec na tebe, smrade.“ Zbytek třídy se při exekuci dobře bavil a všichni byli rádi, že dnes zrovna oni nejsou předmětem Raplovy očisty.
16. února 2020
Literární kritik - část 10/13
„No fuj, já se lekl,“ úplně zbytečně jsem okomentoval zjevné a začal sbírat rozhozené papíry. Dával jsem je na kupu bez ladu a skladu, vůbec jsem neřešil, jestli na sebe jednotlivé listy navazují.
„Hledal jsem tě,“ pokusil jsem se navodit smířlivý tón.
Úkosem se na mě podívala: „Na stole?“
09. února 2020
Literární kritik - část 9/13
Povídka byla napsaná zvláštním slohem a četla se opravu dobře. Ale co teď?
Měl jsem napsat kritiku na příběh, který se mi líbil a pro jehož autorku jsem měl slabost. Bylo mi jasné, že moc kritický nebudu. Zkusil jsem tedy svoji kritiku postavit na stavbě povídky, stylu vypravování a autenticitě doby.
02. února 2020
Literární kritik - část osmá
Četba povídky byla osvěžující. Povídka byla dobře vystavěná, netradiční, úplně mě pohltila. Při čtení jsem dokonce zapomněl, že vlastně soutěžím.
Název povídky si již nepamatuji. Vybavuje se mi pouze, že povídka měla velmi svižný start, kdy zápletka začala již ve druhém odstavci:
„Co to kreslíš?“
„Já nekreslím, já píšu,“ zněla odpověď čtyřleté holčičky Jitky.
26. ledna 2020
Literární kritik - část sedmá
Sehnat lupu v novodobé základní škole je poměrně svízelný úkol. Na všechno se používají projektory a detailní digitální fotografie. Analogově zvětšovat něco tak nudného jako je příroda, se už asi nenosí.
Ředitelka mi na pomoc zavolala školníka, jelikož on jediný má přístup do všech kabinetů. Přišel a na první pohled mě nenáviděl. Moc jsem se mu nedivil. On, nejdůležitější člověk ve škole, mám dělat poskoka nějakému protekčnímu pisálkovi a hledat s ním lupu pro ještě většího zoufalce – pro starýho sklerotickýho dědka, který si určitě ani pořádně nevyčistil boty při vstupu do budovy.
19. ledna 2020
Literární kritik - část šestá
„Proč jsem tě vyhledal?“ trochu jsem se zamyslel. Byla to poněkud ošidná otázka. Podle vývoje situace by asi bylo nejlepší říct, že ji vlastně vyhledalo moje srdce, ale raději jsem se rozhodl vyklopil vše po pravdě: „Inu, vzpomněl jsem si, že jsi psala povídky, vždyť víš…“
12. ledna 2020
Literární kritik - část pátá
„Asi rok. To máš tak,“ začala vyprávět, „předloni se se mnou rozešel kluk. Nebo já jsem ho vyhodila… to už je jedno. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, vůbec jsem to nečekala. Kvůli jedné mojí básničce… řekl, že jsem blbá, tlustá blondýna. Hodně mě to rozhodilo. Byla jsem úplně mimo. A asi z toho stresu nebo co, jsem začala plešatět. Koupila jsem si paruku a jelikož už jsem nechtěla být za blonďatou blbku, tak jsem si koupila černou.“
05. ledna 2020
Literární kritik - část čtvrtá
6
Rozhostilo se skoro dokonalé ticho. Nebyl slyšet ani hluk z ulice, jen na zdi tikaly velké hodiny. Ty začaly ukrajovat vteřinu po vteřině z mé nevyžádané samoty.
Trochu jsem se porozhlédl po pokoji a zanedlouho jsem stál před knihovnou. Tak takhle ne, prohodil jsem v duchu a vrátil se do pohovky. Zabořil jsem hlavu do podhlavníku a začal přemýšlet. Bylo fajn, že jsem Yvu našel. Tak zvláštně se změnila. Hlavně ty její vlasy – z blond na černý uhel. A určitě ještě píše, což je paráda, to přesně potřebuji… doufám, že se mi ji podaří přemluvit, aby poskytla nějaký literární příspěvek do mojí literárně-kritické soutěže. Píše dokonce povídky, podle toho, co jsem zběžně zahlédl v Literárních pokusech II.
29. prosince 2019
Literární kritik - část třetí
„Umíš předpovídat budoucnost?“ zeptal jsem s úlevou. Byl jsem rád, že ji opět vidím.
„Ano. Třeba naprosto přesně vím, že se za chvíli zuješ a půjdeš dovnitř,“ rukou mě vyzvala ke vstupu. „Pojď, ať tady nestojíš jako podomní obchodník.“
Její předpověď vyšla. Vešel jsem, zul jsem si boty. Odložil je na určené místo a jako správný detektiv jsem si všiml, že ty moje boty jsou v botníku jediné pánské.
22. prosince 2019
Literární kritik - část druhá
Yva Cyntlová byla moje spolužačka na základní škole. Na té úplně nejzákladnější, to jest na prvním stupni. Byla to vlastně první holka, do které jsem byl opravdu zamilovaný (i když tenkrát jsem jen matně tušil, že to je láska) a se kterou jsem opravdu chodil.
15. prosince 2019
Literární kritik - část první
1
Wiliam Bran otevřel dopisní schránku a z ní na zem vypadl dopis. Wiliam se sehnul, zvedl ho, oprášil a nedůvěřivě otočil v ruce. Byl to skoro rok, kdy naposledy dostal skutečný dopis. Od té doby asi upadl v nemilost doručovatelky a ta ho zásobovala pouze inzeráty a složenkami. Dopis, co držel v ruce vypadal jako osobní, i když adresa byla psaná na stroji. Zaujalo ho oslovení:
Wiliam Bran
literární kritik
Wiliam marně vzpomínal, jestli vůbec někdy dostal dopis, na kterém byl titulován jako literární kritik. Ne, toto je první případ.
08. prosince 2019
Je kráva zvědavá?
Když jsem byl malý, jezdil jsem na prázdniny k babičkám. Jedna žila na vesnici a ta druhá na ještě větší vesnici. Tedy ta vesnice byla menší, ale žilo se tam víc vesnicky.
A u té babičky, co žila v té větší vesnici, tedy víc vesnicky, tak tam měli kravín. Ten sice patřil druhé dědině, ale nedalo se to moc poznat, jelikož u kravína široko daleko žádné stavení nebylo. Hlavní však bylo (tedy pro nás prázdnináře), že se tam dalo dojet na kole a že nás tam, vlastně ani nevím proč, trpěli. Jezdil jsem tam se svým kamarádem Liborem. V kravíně jsme zdravili každého silným hlasem, tudíž nás měli za slušně vychované kluky a mohli jsme si tam v podstatě dělat, co jsem chtěli.
01. prosince 2019
Jahoda (závěrečná část)
Vtáhli Jahodu do jeskyně, měl hlavu pod vodou a asi netušil, že už ji může zvednout. Nady za ním skočil do studené vody, popadl ho za límec a nadzvihl ho. Uviděl Jahodovy oči a dříve, než Jahoda stačil dostat pusu nad vodu, tak se zhluboka nadechl. Oči se rozšířily překvapením a okamžitě omdlel - studená voda na plicích je asi rychlé anestetikum. Nady ho z posledních sil přitáhl k šutru, na kterém seděla Vlasta. Zlatá holka, ještě, že jsem ji vzal. Ta chytila Jahodu za bundu a s obdivuhodnou silou ho vytáhla z vody. Nady vylezl za nimi.
24. listopad 2019
Jahoda (22/23)
Nady se neptal na co myslí, dělal, že přeřeknutí neslyšel a reagoval na správné sloveso: „Rozstřihneme lahev, vložíme čelovku, a pak PETku zašijeme. Všiml jsem si, že máš sebou i šití.“
Vlasta trochu zklamaně mrmlala v tom smyslu, že to je tedy pěkná blbost, že zašívat lahev určitě nepůjde, a pokud by to nakrásně šlo, tak do ní bude téct voda.
17. listopad 2019
Jahoda (21/23)
„Chceš jít první?“ zeptal se Nady, když se ocitli na kraji vodního splazu.
Vlasta zhodnotila situaci a po drobném zamyšlení řekla: „Ani náhodou, co kdybys mě neudržel?“
Nady se útrpně usmál a bez řečí podal Vlastě lano, na kterém byl uvázán: „Ok, tak jdu já. Jisti bedlivě.“
10. listopad 2019
Jahoda (část dvacáctá)
Zadek se posunul směrem k Nadymu a pak se ozvalo trhání látky, jak zadní kapsa nevydržela napětí situace. Odkryl se netradiční pohled na bílou hýždi a jediný užaslý divák na ni přestal křičet a užasle sledoval zvětšující se díru. Nebylo pochyb, Vlasta neměla kalhotky. Divadelní představení pojednou nabralo na obrátkách, hýždě se rychle přiblížila a v další chvíli se již chladila v tekoucí vodě.
03. listopad 2019
Jahoda (část devatenáctá)
„Ne, ale začíná se to svažovat, tak můžu být dole fakt rychle.“
Posunul se dál. Světlo od vchodu v orientaci nepomáhalo. Najednou dostal strach. Neviděl kam leze, nohy mu někde trčely ve studené prázdnotě a ruce měl stále natažené před sebe v poloze, jak se nacpal do úzkého vlezu. Od té doby se mu je nepodařilo připažit. Kalhoty se mu vysoukaly skoro ke kolenům a měl pocit, že už není hlava limitujícím faktorem průlezu, ale bambule shrnuté látky u kolenou.
27. října 2019
Jahoda (část osmnáctá)
„Ajaj,“ pronesl nejprve potichu, pak nahlas dodal: „tak to nás asi čeká pěkná prasečina.“
„Myslíš na prasečinky?“ povytáhla Vlasta obočí.
„Ne, ale jestli se budeme někde plazit v podzemí, tak budeme jako prasata, to si piš.“
Nady měl pocit, že Vlasta trochu posmutněla, jen nedokázal odhadnout proč. Jestli ji víc ranilo to, že budou špinaví, nebo to, že on nemyslí na prasečinky.
20. října 2019
Jahoda (část sedmnáctá)
K autu Vlasta dorazila v kostkovaných horolezeckých kalhotách a obrovským batohem.
„Ahoj, co to máš v tom báglu?“ zeptal se Nady opatrně.
„Všechno.“
„To vypadá, že v tom máš i vařič a kuchařku.“
Vlasta se na Nadyho útrpně podívala, ušklíbla se a hodila batoh do kufru auta. Tlumiče zavzdychaly.
13. října 2019
Jahoda (část šestnáctá)
Blížil se konec prázdnin, většina kamarádů byla někde rozprsklá ve světě a Nady neměl s kým by chodil lízt po skalách. Zvláštní období. Nedostatek kamarádů vedl k tomu, že sáhl po knížce. Počasí bylo příjemné a tak si chodil číst na nedaleké žulové skály. Bylo to jeho oblíbené meditační místo. Skály byly dostatečně vysoké, aby tam nelezli turisté a dostatečné nevýznamné z pohledu horolezců. Nikdy tam nikoho nepotkal. Tam se mu četlo báječně.
06. října 2019
Jahoda (část patnáctá)
Šel dál. Ukázalo se, že vítací paní je zároveň paní Ema. Pohybem ho vyzvala, aby se posadil do vysoké židle. Sama se posadila do velikého křesla. Mezi nimi byl malý stolek, na něm balíček karet.
„Co vás přivádí, mladý muži?“ řekla načechraným hlasem Ema.
Nady se zavrtěl na židli. Najednou mu přišlo, že návštěva kartářky je naprostý nesmysl. Ale když už je tady: „Udeřil mě blesk a od té doby se bojím pavouků,“ řekl stručně.
29. září 2019
Jahoda (část čtrnáctá)
Počasí se do konce týdne neumoudřilo a nikdo už ani nepomyslel na nějaký výstup. Příhoda o tom, že do Nadyho praštil blesk, byla dost výmluvná, přestože to ve zdraví přežil.
„Jsem rád, že jsme spolu lezli. Sice to bylo šílené, málem mě to ugrilovalo, ale s odstupem času, z pohledu přeživšího, to oceňuji,“ loučil se Nady s Jahodou těsně před tím, než začal sestupovat do údolí na vlak.
Jahoda si hověl u jídelního stolu a něco četl. Zvedl hlavu: „Jó, zážitkově to byl nabitý výstup.“
22. září 2019
Jahoda (část třináctá)
Popradské pleso
„Jak jsi přišel na to, že jsme mentálně propojení?“ zeptal se Jahoda, když otevřel oči. Nady, který seděl před ním se spokojeně usmíval.
„Myslím, že to začalo v okamžiku, kdy jsi mě políbil,“ mrkl na Jahodu Nady.
„Ježiš, kolikrát ti mám říkat, že jsem tě nelíbal,“ štěkl Jahoda.
15. září 2019
Jahoda (část dvanáctá)
Vloni v březnu
Ras s Fandym dojedli, objednali si piva a Ras vyndal z kapsy horolezeckého průvodce. Chvíli jím listoval a pak rozevřenou knihu položil před Fandyho.
08. září 2019
Jahoda (část jedenáctá)
Na chatu dorazili už za tmy. Totálně vyčerpaní, hladoví a podchlazení. S pytlíkem rozinek, takže vlastně ještě nebylo nejhůř. Nady cestou v husté mlze úplně rezignoval a klopýtal tupě za Jahodou. Ten šel nějak po paměti. Když se ho Nady ptal, kde jsou, netušil. Později celou závěrečnou část anabáze líčil poněkud mlhavě. Tvrdil, že šel podle slunce, přestože žádné slunce nesvítilo a byla hustá mlha spojená s drobným deštěm a nepříjemným větrem. Ale údajně ho vedlo světlo. Nakonec celou záležitost s Nadym uzavřeli tak, že je řídil Bůh. Bylo to jediné logické vysvětlení. Do stěny nastupovali jako ateisté a vrátili se jako věřící.
01. září 2019
Jahoda (část desátá)
Dolů dolezli po třech hodinách, takřka bez jediného slova. Na rozhovor nebyly ani podmínky, ani nálada. Nady si uvědomoval nebezpečnost strojového tempa a snažil se soustředit na každý krok. Naprosto hmatatelně cítil, proč při sestupu dochází k většímu počtu úrazů než při výstupu. Tělo ztratilo sílu a pružnost, mysl ztratila odhodlání a zarputilost. Na skále zůstal pouze vyždímaný hadrový panák, kterému někdo utrhl hlavu.
25. srpna 2019
Jahoda (část devátá)
Po pátém pokusu o umělé dýchání najednou s sebou Nady cuknul a uraženě se optal: „Seš teplej? Že mě tady oblizuješ.“
18. srpna 2019
Jahoda (část osmá)
Jahoda se usmál: „Jo, vypadá, že už se dostáváš do formy. Je ti už líp? Klidně si tady kurvuj, to mi je jedno, ale začínal jsi propadat depresi…“
11. srpna 2019
Jahoda (část sedmá)
Vypadalo to, že do Jahody kyvadlový pád napumpoval energii. Začal stoupat po lehce ukloněné plotně k Nadymu. Lezl rychle, že Nady sotva stihl dobírat mokré lano. Ještě než Jahoda dolezl na štand, Nady si všiml, že mu po obličeji teče krev. Déšť ji ředil na jahodovou červenou. Jak příznačné.
04. srpna 2019
Jahoda (část šestá)
Nadyho skok na chyt na hraně znamenal posunutí životního postoje rozvážného lezce směrem k lehkovážnému. Měl jednoduchou zásadu: Ve vysokých horách se nepadá, a této zásadě podřídil všechno: výběr cesty, výběr spolulezce, množství jistících prostředků ve stěně, i osobní ambice. Pokud si měl vybrat mezi nesportovním přelezením těžkého úseku pomocí technických pomůcek nebo čistým přelezem, vždy volil bezpečnější variantu.
28. července 2019
Jahoda (část pátá)
Tady se o nejapný žert nejednalo. Jedině…, a to by bylo úžasné, … jedině, že by spal a všechno se mu zdálo. Prosím, prosím, ať se probudím, nejprve si pomyslel Nady, a pak, asi proto aby měl jistotu, zařval do údolí: „Kurva, kurva, kurva.“ Jazyková škola Jahody slavila úspěch.
21. července 2019
Jahoda (část čtvrtá)
„Poslouchal jsem předpověď počasí v rádiu,“ pokračoval Jiří, když viděl, že Jahoda je knedlíkem vyřazen z konverzace.
14. července 2019
Jahoda (část třetí)
Nady se podíval vzhůru. Naivní pokus o zhodnocení, kolik jim toho ještě schází na vrchol. Bylo vidět maximálně dvacet metrů černé žuly, po které tekly proudy vody. Lano se znovu pohnulo. Možná opravdu Jahoda dává signál, že může lézt. Třeba je na dobrém štandu, pod nějakým převisem, pomyslel si Nady. Nic jiného nedávalo smysl, jelikož v takovém počasí se prostě normálně neleze. No, nic, v nejhorším případě alespoň budeme spolu. Ve dvou se ta děsivá slota snáší určitě lépe.
07. července 2019
Jahoda (část druhá)
„Ten tvůj kámoš se zablokoval při lezení? To je asi nějakej simulant, při lezení se prostě zablokovat nedá, nějak funguje psychika a ta tě podrží ve vypjaté situaci,“ řekl Jahoda, když povolil stisk ruky. Jiřímu se ulevilo.
30. června 2019
Jahoda (část první)
Výstup
Na přilbu Nadymu dopadly dvě kapky deště. Jako kdyby příroda začala vyprávět nějaký trapný knock-knock vtip. Trochu se lekl a pro jistotu zkontroloval jištění na štandu. Ujistil se, že šroubovací karabina je dotažená a to ho nepatrně uklidnilo. Na hřbet ruky mu dopadla další kapka, respektive pořádný kápanec. Podobný, stejně veliký kápanec dopadl na lišejník kousek od jištění. Při dopadu vytvořil skoro dokonalou mapu České republiky. Po chvíli se vlivem gravitace Česká republika změnila v bývalé Československo. Kápanec ztratil svoji sílu a definitivně se vpil do lišejníku.
16. června 2019
Naboso (závěrečná část)
„To nevím,“ řekla automaticky Suzi. O odpovědi, popravdě, ani nepřemýšlela. Fascinovaně hleděla na majestátní přírodní divadlo a nemohla od něho odtrhnout oči.
„Ať se podíváš kamkoliv, nevidíš jedinou budovu. Žádné lidské dílo.“
09. června 2019
Naboso (7/8)
„Mám pro tebe návrh,“ Elis měl ve tváři zvláštní výraz.
No, konečně! pomyslela si Suzi. „Ano? Poslouchám.“
„Zavedu tě na jedno opravdu krásné meditační místo, a tam tě opustím.“
„Co to je za nesmysl? První část beru, s druhou se jdi vycpat.“
02. června 2019
Naboso (6/8)
„Tak jó,“ řekla trochu přiškrceným hlasem a odkašlala si.
Elis se usmál: „Dobrá volba. Znám pár akupresurních bodů, myslím, že se ti uleví.“ Přesunul se, sedl si do tureckého sedu a položil si její nohy do klína. Opatrně přejel dlaní po ploskách nohou, jako by je čistil.
26. května 2019
Naboso (část pátá)
Přešli louku a zamířili k potoku. Suzi nenesla nic, Elis měl titěrný baťůžek, údajně s vodou, sušenkami a penězi, jak říkal pro případ ztroskotání.
Zpočátku suchá, drsná tráva postupně měkla a byla čím dál tím více podmáčená. Chladila do chodidel a podivně voněla. V Suzi to vyvolalo pocit, že našlapuje do obrovského punčového řezu, jen s tím rozdílem, že neměla lepkavé nohy od falešného punče. Přebrodili potok a vyšli kousek výš k lesu k nevýrazné lesní cestě. U cesty se rozprostírala plantáž lopuchů.
19. května 2019
Naboso (část čtvrtá)
… opět se jí zdálo, jak hrají s Elisem, Gorinem a Leem blues. Jediný zádrhel byl v tom, že když měla začít hrát sólo, zjistila, že na piánu má narovnané haldy papírů a nemůže najít klávesy. Zabořila tedy ruce do lejster a… vytáhla stopky. „Co to tady děláš?“ slyšela, jak se Elis ptá, ale nebyla mu schopná odpovědět. Ve snaze začít hrát, nořila ruce do haldy papírů, ale nenacházela nic jiného, než stopky, stopky, stopky. Prošvihla svůj nástup! Elis přišel až k ní a cloumal jí za rameno. „Co to tady děláš?“ stále opakoval otázku, na kterou neuměla odpovědět. Ještě jeden pokus a… tentokráte z lejster vytáhla telefonní seznam.
12. května 2019
Naboso (část třetí)
Suzi vešla do velína a zjistila, že celý velín se sestává z jednoho stolu, dvou židlí, jednoho konferenčního stolku a asi tuny všelijakých lejster naskládaných na obou stolech a jedné židli.
„Ještě nikdy jsem nebyla ve velíně,“ chtěla udělat zrzkovi radost v tom smyslu, že je to pro ni čest.
„No, velín… tady se moc nevelí. Máme tady jednu kolej, žádnou výhybku, ani žádnou závoru,“ pokrčil rameny zrzek, načež rychle dodal: „ale prodáváme tu lístky.“
05. května 2019
Naboso (část druhá)
Záclona se v tichosti poodhrnula a vykoukla rezatá palice. V Suzi by se krve nedořezal - koukala do tváře zhmotnělého Ludwiga van Beethovena! Měla ráda jazz, rock, ale její krevní skupina byl Beethoven. Kde se tady vyskytl? Tady, uprostřed ničeho?
28. dubna 2019
Naboso (část první)
Světlo reflektoru se Suzi zabodlo do očí tak silně, že je musela na chvíli zavřít. Když je otevřela, ten jediný jasný bod jí připadal jako měsíc nad bažinou. Z bažiny jejím směrem upřeně hledělo několik desítek očí ztichlých žab. Očekávaly koncert. Zavrzala židle v sále a bažinatý močál přebral kontury hlediště, ve kterém seděli jejich spolužáci z maturitního ročníku.
14. dubna 2019
Mečoun (závěrečná část)
„Nebul, Mečoune,“ pronesla silueta. Bylo to mystické. Jak mě mohl neznámý duch oslovit dosud nezveřejněnou přezdívkou?
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ pokračoval neznámý a přisedl si k ohni, čímž se zhmotnil a už vypadal jako normální člověk v klobouku a dlouhém kabátu, který mu sahal až na zem. Ani jsem se nehnul, jen jsem si utřel nos a možná přestal brečet.
07. dubna 2019
Mečoun (část čtvrtá)
Ještěrka měla dlouhé černé vlasy stažené do culíku a vypadala jako zmenšenina paní Jill MacBainové z filmu Tenkrát na západě, kterou jsem měl rád, i když hlavního pistolníka Harmoniku jsem měl radši, páč měl super klobouk.
31. března 2019
Mečoun (část třetí)
Tábor
Na tábor jsem se těšil, ale absence přezdívky mě sžírala. Přeci nemůže být tak těžké něco bezvadného vymyslet. Bylo. Prolistoval jsem encyklopedii zvířat Od agamy po žraloka a zjistil, jak je žalostně málo zvířat vhodných pro přezdívku. Chvíli jsem uvažoval o letuše, jelikož je to nejlepší plachtící savec na světě (což by se mi líbilo), ale letucha je ženského rodu, což jsem striktně odmítal. Ano, dalo by se to pochlapit na letuch, ale to mi připomínalo slovo eunuch, a jelikož jsem už věděl, co to znamená, tak jsem letucha okamžitě zavrhl.
24. března 2019
Mečoun (část druhá)
Druhá schůzka
Následující středu jsem na školní chodbě potkal Pavla a ten mi suše oznámil: „Stavím se zase přesně ve tři,“ a odešel dříve, než jsem mu stačil říct, ať raději nechodí. Fakt se mi s ním už na další schůzku nechtělo. Napadlo mě, že raději půjdu za schůzku (stejně, jako se chodí za školu).
Nakonec, jít za schůzku mi přišlo srabácké a rozhodl jsem se, že těm turistům ještě jednu šanci dám. Údajně se nebude probírat to jejich bodování a budou se hrát nějaké hry venku. To by zase taková úděsná otrava být nemusela. Jen abych zase neusnul, to bych se snad hanbou propadl.
10. března 2019
Mečoun (část první)
Turistický oddíl
Před dvěma roky, když jsem byl ještě malej, mě přihlásil táta do turistického oddílu. Prý: „Měl by ses taky trošku pohnout, seš línej jako veš.“ Máma ho napomenula, že takhle by přede mnou mluvit neměl. Táta se zatvářil kysele a dodal: „Co vím, je to dobrá parta skautů, co jezdí na čundry a pořádají tábory.“ Ušklíbl jsem se, nechtělo se mi ani jezdit na čundry (když jsem viděl čundráky, tak byli vždycky špinaví a smrděli pivem), ani pořádat tábory (nesnáším vstávání na píšťalku a rozcvičky). Ale zkuste v osmi letech odporovat tátovi. To mi vlastně nejde ani teď, když už jsem daleko větší. Před měsícem mi bylo deset, což považuji za úžasný věk. Už je to dvojciferné číslo! Stejně dvojciferné, jako mají naši, dokonce i babička s dědou!