Redaktorka: Dobrý den, děkuji, že jste si našel čas pro náš rozhovor. Moc velkou naději jsem si nedávala. Předchází vás totiž pověst, že jste neskutečně plachý.

JŽ: Dobrý den, prosím a ano. Povětšinou nevyhledávám publicitu.

Redaktorka: Je to i důvod, proč používáte přezdívky?

JŽ: To ani ne, přezdívky si vyhledávají mě. V podstatě jsem si vymyslel pouze jedinou. A vlastně to není ani přezdívka, ale pseudonym.

Redaktorka: Pseudonym? Můžete prozradit jaký? Pokud to není tajemství.

JŽ: Tajemství to trochu je. Co by to bylo za pseudonym, kdyby hned každý věděl, kdo se za ním skrývá? I když ... jsou asi tři hlavní důvody, proč lidé používají pseudonym. Jednak chtějí skrýt svoji identitu. To je můj případ. Mnozí však vystupují pod pseudonymem jenom kvůli tomu, že jim jejich vlastní jméno nepřijde dostatečně světové. A nebo je za tím prostý sprostý byznys. Například J.K. Rowling píšící pod jménem Robert Galbraith, ale cíleným omylem se pseudonym prozradilo těsně před vydáním jeho/její nové knihy, právě proto, aby se zvýšila její prodejnost.

Redaktorka: Má cenu z vás vaše pseudonym lámat?

JŽ: Má, za tři tatranky vám ho prozradím.

Redaktorka: Dobrá, platí. Máte u mě třeba pět tatranek.

JŽ: Dobře, tedy. Já používám ženský pseudonym Kamila Poridge. Čteno foneticky poridge.

Redaktorka: Aha, myslím, že jsem již o Kamile Poridge slyšela. Používáte toto pseudonym i v literárních kruzích?

JŽ: Výhradně v literárních kruzích. V běžných kruzích nikdo netuší, že mluví se uznávanou celebritou Poridge.

Redaktorka: Používáte tedy pseudonym pouze ke změně identity?

JŽ: Ano, ale vy se nemusíte bát, já se při změně identity neměním v žádné monstrum jako například Dr. Jekyll se měnil v Hydea. Kamila Poridge je v podstatě neškodný kluk.

Redaktorka: Ještě než opustíme téma přezdívek - jak vám říká v současné době nejvíce přátel?

JŽ: Pokud chtějí vyjádřit úctu, jakou si právem zasloužím, pak mi říkají pan Jára.

Redaktorka: V tom případě, pane Járo, všimla jsem si, že ve vaší tvorbě je celá řada básniček. Považujete se spíše ze poetu nebo prozaika?

JŽ: Píšu tak špatnou poezii, že ji musím obalit prózou, abych vysvětlil, proč je ta poezie tak slabá.

Redaktorka: Nerozumím.

JŽ: Je to jednoduché. Napíšete třeba slabomyslnou báseň, o které bohužel víte, že je jednak nevalné kvality a jednak, že z vás už nic lepšího nevypadne, tudíž je vám líto onu slabou poezii vyhodit. Nezbývá, než podstrčit nepovedenou báseň pod pero třeba hlavnímu hrdinovi, který měl úraz hlavy na kole a učí se znovu číst a psát a po čtrnácti dnech rekonvalescence napíše svoji první báseň. Je sice slabá, ale kdo by to vyčítal trosce v rekonvalescenci, že?

Redaktorka: Takže všechny vaše básně napsali slabomyslní hrdinové?

JŽ: Většinou ano. Možná nejsou slabomyslní, ale jsou třeba tak mladí, že si mohou dovolit poetický diletantismus.

Redaktorka: Z toho vyplývá, že jste tedy spíše prozaik, že?

JŽ: Když se tak poslouchám, tak asi ano. Povětšinou povídky vypráví podivíni, ale většina z nich neprodělala zrovna úraz hlavy.

Redaktorka: Říkáte, že píšete povídky a přitom vaše první kniha je román.

JŽ: S klasickými romány jsem ještě nezačal. Ale propojil jsem několik povídek příběhem, a tak nevědomky vzniklo dílo, které se dá označit jako povídkový román, kdy jednotlivé povídky mají lehký přesah do hlavního děje.

Redaktorka: Vaše první kniha Budeme mít doma spisovatele tedy vznikala jako soubor samostatných povídek?

JŽ: Ne tak docela. Začal jsem psát nosný příběh a doufal jsem, že se nějak automaticky dostanu k vyprávění povídek. Jak se ukázalo, tento scénář zafungoval pouze částečně. Opravdu jsem se poměrně logicky dostal do bodu, kdy jsem do nosného děje mohl vpravit několik dějově nezávislých celků, ale pak se ukázalo, že kvalita úvodního textu je pro první beta-čtenáře nestravitelná, a tak jsem na jejich doporučení celý začátek vyhodil a přepsal.

Redaktorka: Pokud se nemýlím, kniha začíná povídkou Karin. To spíš vypadá, že jste úvod nosného příběhu nepřepsal, ale pouze zahodil.

JŽ: Ano, povídka Karin knihu otevírá, ale pomocí ní se čtenář poměrně logicky dostává do děje.

Redaktorka: Není škoda toho zahozeného textu.

JŽ: Rozhodně není. A tímto se ještě jednou omlouvám beta-čtenářům za to, že se tím museli prokousávat.

Redaktorka: Slyšela jsem, že údajně píšete v nějakém divném editoru. Je to pravda?

JŽ: Standardně píšu ve Vimu, což je geniální editor, i když se asi více hodí na psaní programů než na poezii. Ale psát ve Vimu je samo o sobě poezie.

Redaktorka: Takže byste doporučil Vim začínajícím spisovatelům?

JŽ: Rozhodně bych ho doporučil, ale mám pocit, že by mě všichni nenáviděli.

Redaktorka: To je to opravdu tak hrozné? Přece nemůže být mezi editory žádný velký rozdíl.

JŽ: Ve své genialitě je Vim šílený. Do editovacího ráje se dostanete až po několika měsících očistce.

Redaktorka: Dobře, nechme editor stranou. Jsou některé vaše povídky autobiografické?

JŽ: Autobiografické prvky v povídkách jsou, ale opravdu jenom dílčí prvky. Třeba zrovna o Vimu se v knize píše. To autobiografické je. Jsem s ním tak sžitý, že jsem nedokázal odolat pokušení o něm nenapsat.

Redaktorka: To jsme se po smyčce opět přesunuli na vaše oblíbené téma. Vidím, že je nejvyšší čas rozhovor ukončit. Chtěl byste ještě něco říci vašim čtenářům?

JŽ: To se mi celkem ulevilo. A čtenářům bych popřál úsměvné počtení.

Redaktorka: Děkuji za rozhovor.

Pro PJ Entertainment sepsala LP 2018 Kamila Poridge.